2(14)

Milan Kohout: Tělo lidské blbosti

Uhlí do banky
Malamut, festival performance, Ostrava, 2011

Peníze se díky kapitalistickým machinacím staly jakousi iluzorní hodnotou, která se může klonovat a množit sama ze sebe, bez přičiněním jakékoliv práce či odrazu od nějaké reálné hodnoty (Wall Street Stock Exchange). Jelikož mně zdravý rozum velí, že se jedná jen o podvod a past nastraženou na nás obyčejné lidi, rozhodl jsem se zvolit reálnou hodnotu a vstoupit s ní do obchodování s "penězi". Festival se odehrával v Ostravě, která byla symbolem dolování uhlí a která se po "osvobozující revoluci" stala městem s největší nezaměstnaností, zatímco místní finanční podnikatel a stavitel Havlovy knihovny, jakýsi Bakala, se stal nejbohatším člověkem v republice. Proto jsem za reálnou hodnotu zvolil uhlí. Uhlí je zároveň jednou z nejbezpečnějších komodit v obchodování s takzvanými "hedgeovými fondy" (jednoho z nových podvodných nástrojů na burze). Proto jsem se vypravil do místní ostravské banky, abych si tam otevřel peněžní účet, na který bych vložil dva kýble uhlí. Celá performance je popsána "reálně akční" básní, jejíž první, tušenou část, jsem přečetl na schodech před bankou a druhou napsal až po reálné zkušenosti z performance.
Tady je báseň a dvě fotky z performance, které přežily nasilné vymazaní záznamů přivolanou policíí.

Punčocha svatého Mikuláše

Čteno před performancí jako předtucha:

Připrav mně dva plechový kýble s uhlím

Vyrazím s nimi do banky z mramoru
Půjdu po schodech a úředníci se budou naklánět přes zábradlí oči vyvalené jako šílenci
U jednoho z nich se zastavím, postavím kýble s černým zlatem na zem, on si utáhne kravatu
a já ho požádám, ať mně otevře
hedgeový účet, že si tam uložím hned teď všechny ty
zčernalé zbytky krásy,
zčernalý život miliónů let,
zčernalou naději,
zčernalý dech,
zčernalou důvěru,
zčernalé sliby
a zčernalou pravdu
Úředník znejistí a rukou přivolá ostrahu, která mě požádá, abych si vzal své zčernalé kýble a vypadnul z jejich bílého domu
Já chytnu bankéře za kravatu, přitáhnu si ho ke mně přes stůl a zařvu mu do jeho úlisného ksichtu
„Jestli mně neuložíš mé uhlí na věčný účet, tak ti ho narvu do tvého hlubokého černého jícnu vedoucího k šlehajícím podzemním ohňům!!!“
Letím na ulici, uhlí rozsypané
 
Připrav nám všem plechový kýble s uhlím
Psáno po performanci jako záznam skutečné události:

Vyrážím s kýblema do banky z mramoru
Jdu po schodech a nikdo na mě nezírá jako šílenec
Přistoupím k zákaznickému oddělení
Ujme se mě příjemná mladá úřednice
„Co to máte s sebou“?
„Uhlí“
„Jak vám můžu pomoct“?
„Rád bych si otevřel účet ve vaší bance“
Vypisujeme formuláře
„Chci použít můj účet při obchodování s hedgeovými fondy,“ zdůrazňuji, zatímco úřednice hledí na moje doklady
„Kolik jste schopen ukládat každý měsíc?“ ptá se
„Minimálně stejnou hodnotu, jakou hodlám uložit dnes“
„A kolik to bude“
„Dva kýble uhlí“ a jeden kladu před ní na stůl
Uhlí začíná doutnat, jako už by chtělo být sežehnuto plameny revoluce, při které se škvaří lidské maso a odpadá od bílých kostí…
Úřednice znejistí a běží pro ředitelku ústavu
„Okamžitě sundejte ten kýbl ze stolu,“ praví přísně rudá dáma, „Uhlí nemůžeme vložit na váš účet!“
„Ale vždyť je to v soušasné době jedna z nejbezpečnějších komodit při obchodování s hedgeovýni fondy na Wall street!“ chrlím černý mour do jejích růžových lící
Obě na mě zírají, ale nemají kravaty
Tak za co je mám přitáhnout přes stůl a řvát jim do ksichtů?
Odcházím s nepořízenou, kýble se mně houpají v rukách.
U východu jsem zastaven ochrankou:   
„Sedněte si a čekejte“
Diváci s foťáky a kamerami jsou obklopeni bankovními úředníky
Mávání rukou
Po mramorových schodech do centra moci přichází policisté:
„Kde je ten s uhlím?“
„Žádáme, ať vymažou všechnu dokumentaci“ huláká rudá vedoucí peněz
Záznamy jsou jako, za starých estébáckých časů, vymazány
Jen čtyři fotky přežijí.
„Nemáte v tom uhlí bombu?“ ptá se podsaditý policista
„Možná. Ve věčnosti je vždycky schovaná nějaká bomba“ odpovídám
Za policejního doprovodu odcházím na ulici, uhlí nerozsypané

Připrav nám všem plechový kýble s uhlím